Lokálka - vlak mého dětství

Lokálka. Vždy, když uslyším toto slovo, vybaví se mi zážitky z dětství. Neexistuje totiž dopravní prostředek, který by na mě tak zapůsobil, jako ona.

Náš vztah se započal hned po mém narození, kdy si mě rodiče dovezli z pacovské porodnice domů do Obrataně. Na tom by snad nebylo nic zvláštního, snad jen to, že dům stál a stojí přímo pod konečnou zastávkou úzkorozchodky Obrataň - Jindřichův Hradec.

Pro většinu lidí byla tehdy lokálka naprostá rarita, naopak pro mě se stala všední součástí života. První spoj z Hradce do Obrataně přijížděl už po čtvrté hodině ráno, přivážel lidi na přestup do vlaku směr Tábor a Pelhřimov. Jako dítě jsem za okny slyšel každou výhybku, každé zahoukání a zaskřípění brzd. V životě jsem také nepotřeboval budík, protože okno našeho děcáku nikdy moc netěsnilo a posunování vlaku po čtvrté a pak kolem šesté mě vždy bezpečně budilo. To ještě tenkrát jezdil motorák samostatně a tahal jeden nebo dva vagony podle návalu cestujících. Proto bylo nutné mašinou přejet a napojit na konec vagonu. Věřte, že takové každodenní šíbování se nezapomíná.

Jako děti jsme ovšem blízkost nádraží náležitě využívali. Snad každý den jsme si hráli na vojáky mezi odstavenými vozy a ve starém skladišti jsme nacházeli spousty zajímavých věcí. Možná ještě dnes bych nějaké doma našel.

Já s bratrem a kamarádem od vedle jsme měli svá privilegia. Jako synům nádražáků nám dovolili vylézt i na mašinu při posunování a dokonce jsme si mohli i "zařídit" vlak. To byl zážitek!

Podobným zážitkem bylo i samotné cestování vlakem. Teta se strejdou žili v Jindřichově Hradci, kam denně odjíždělo několik spojů. Trasa měřila a měří 46 km, tedy žádná velká vzdálenost. Jenže lokálkou to pro nás byl celodenní výlet. Tenkrát jsem moc nechápal, proč spousta lidí podstupuje dobrovolně tuto pouť a nechává se téměř dvě hodiny rozkývávat jako na nějaké pouťové atrakci. Vrzání a skřípění kol v zatáčce dokreslovalo časté houkání před každým přejezdem. Na konci dobrodružné cesty se úzkorozchodka spojuje s klasickou tratí, která má téměř dvojnásobný rozchod kolejí. Jako dítě jsem to nějak nechápal a úplně mě to fascinovalo. A stejně tak dnes hledím s úžasem, když nová hašišbedna - jak se někdy současné podobě lokálky říká - zahouká před přejezdem a mizí v dálce krajinou Vysočiny.